ROZHOVOR: Štukáč dává Mikulovu svobodu a kulturu. Nezávislý prostor funguje díky nadšencům

Ilustrační foto
Autor: Zpravodaje města Mikulov

„Štukáč“ je prostorem pro kulturu, komunitu a nové nápady. O jeho vzniku, fungování i vizích do budoucna jsme si povídali s Vítězslavem Vrbkou, který za tímto jedinečným místem stojí.

Začněme od začátku, pro čtenáře, kteří Štukáč ještě neznají jak byste ho jednou větou představil?

Štukáč je nezávislý komunitní prostor pro setkávání obyvatel v rámci převážně kulturních akcí, je rozdělen na Štukový sál pro výstavy, koncerty, čtení a Horní sál s pódiem a projekční kabinou pro přednášky, filmová představení, divadelní a hudební projekty.

V čem je podle vás Štukáč jiný než klasické kulturní instituce nebo společenské sály?

Prvotně je třeba zmínit, že objekt je památkově chráněn a do pronájmu jej laskavě poskytl probošt Pavel Pacner, za což jsme mimořádně vděčni. Štukáč je provozován rozrůstající se skupinou nadšenců z různých částí společnosti. Ukazuje se, že každý z kolegů tíhneme mírně jiným směrem, a to přináší velikou programovou pestrost.

Co všechno se ve Štukáči za dobu jeho existence odehrálo? Jsou akce nebo momenty, na které jste obzvlášť pyšní?

Stále nejvíce si ceníme výstavy 17. 11. 2024 k 35. výročí pádu komunismu, kdy jsme s Martinem Šubou, Filipem Brichtou a dalšími přáteli během tří týdnů zprovoznili objekt po mnoha letech spánku, a s fotografy Radkem Kroupou, Danielem Kamenárem a Vladimírem Salajkou připravili výstavu fotografií z Generální stávky na mikulovském náměstí, která proběhla 27. listopadu 1989. Graficky se výstavy ujala Michaela Vrbková a spolupracujeme v tomto směru doposud. Nosným se stalo Čtení Mikulov s celoročními cykly živé literatury v režii Petra Šestáka. Festival Křehký již vystavoval ve Štukovém sále opakovaně a opět skvostně. Mimořádně provázaná se stala výstava kreseb Háty Hlavaté s dokumentem Jiřího Vanýska zaznamenávajícího příběh Igora Janáse. Jako překvapení pro mikulovské spoluobčany jsme připravili ve Štukovém sále výstavu art brut umělce Jiřího Břínka, kterého mnozí známe jako podivína rychle se pohybujícího se městem. Jeho labutě se léta dívaly z oken domu na Husově ulici bez povšimnutí. Dále heslovitě: Martin Velíšek – ilustrace,vídeňský putovní festival Fluviale, vánoční koncert Evy Blažkové a Žanety Bartové.

Jak podle vás Štukáč zapadá do kulturního života v Mikulově?

Zapadá výborně, máme stále plný program, proběhla zde třeba jednodenní v ýstava Žena v kurzu, módní přehlídka s velikým zájmem, projekce nezávislých dokumentů - aktuálně Denwer, často poskytujeme rozšíření prostoru pro již léta probíhající festivaly.

Myslíte si, že v Mikulově podobný prostor chyběl?

Zcela jistě ano. Skutečně však chybí běžný kulturák – sokolovna. Každá vesnice jej má.

Naše město tuhle základní vybavenost stále pomíjí, jako bychom byli něco víc.

Jak se vám spolupracuje s dalšími kulturními organizacemi, spolky nebo jednotlivci ve městě?

Dobře, z místních institucí máme za sebou spolupráci či navázaný dialog se ZUŠ Mikulov, Městskou knihovnou Mikulov, Regionálním muzeem, TIC, Mikulovskou kulturní, Tedosem a místními školami, které mnohé výstavy navštěvují. Rád bych vyzdvihl za spolky, se kterými spolupracujeme, Národy Podyjí, za festival La Strada a za jednotlivce Petru Caulfield, která se také na chodu Štukáče podílí.

Jak náročné je provozovat nezávislý kulturní prostor v menším městě?

Jednalo se o prvotně spontánní počin a během jistého prozření a uvědomění si náročnosti přecházíme do procesu Systematizace činností a kroků. Stresovost je možná nižší o povinnost prosazování programové skladby či směřování, ale donekonečna v tomto tempu, bez běžné profesionalizace se vším všudy, pokračovat nelze. Zatím je to stále radost, je to svobodná volba.

I tak by to již sneslo nějaký běžný produkční úvazek.

Kolik lidí se na fungování Štukáče podílí a jaké role zastávají?

Je nás v provozu tak deset. Ve všech funkcích, které údržba objektu, instalace výstav a komunikace s vnějším světem vyžaduje.

Co je dnes největší výzvou pro provoz a rozvoj Štukáče?

Výzvou pro provoz je realizace topení na zimu. Výzvou pro rozvoj si ponechám v utajení.

Jaké akce a projekty chystáte na druhou polovinu roku 2026?

V červenci započneme La Stradou – festivalem pouličního umění. Dalším programem bude výstava Jury Piršče s jeho spolužáky z Akademie výtvarných umění, základna Festivalu Národy Podyjí, výstava v průběhu Moravského Parnasu Johanna Georga Gettnera v Horním sále, výstavy k festivalu MikuLOVE – Radek Kroupa Eurotrialog prehistorie, výstava Inuitské mýty a pověsti – kurátor Zdeněk Lyčka. Je toho spousta.

Na co se mohou návštěvníci nejvíce těšit?

Každý jistě podle gusta.

Jsou v plánu spolupráce s dalšími organizacemi nebo zajímavými hosty?

Prvotně se nám daří vytvářet vazby pro případnou následnou spolupráci s již zavedenými organizacemi, každopádně nové věci přicházejí i zvenčí. Prvotní impulsy jsou skutečně mimořádně významné. Vazba na Mikulov pro každou akci, výstavu, projekci je zásadní. Konkrétní nelze být, abych nevyplašil…

Jak mohou obyvatelé Mikulova a návštěvníci města Štukáč podpořit?

Nejvíce asi účastí na jednotlivých akcích a příspěvkem na provoz. Štukáč je totiž nezávislým prostorem, který doposud funguje bez grantové politiky a dotací.

Kdybyste měli čtenáře mikulovského zpravodaje pozvat na jednu jedinou akci ve Štukáči, proč by si ji neměli nechat ujít?

V září budou v Horním sále vystavovat fotografie z cest Mikulovské cestovatelky. Jejich neuvěřitelná dobrodružství budou zcela jistě fascinující. 

_{Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze Zpravodaje města Mikulov.Titulek je redakční}